Proč vždy vidíme jen jednu stranu Měsíce

Na Zemi máme mnoho amatérských i profesionálních astronomů. A jedním z objektů, který je v podstatě neustále pozorován, je i náš Měsíc. O něm se ostatně z pochopitelných důvodů zmiňují již nejstarší dochované texty, byť jej z pochopitelných důvodů považují za světelný zdroj. Již po tisíciletí přitahuje naši pozornost, a tak není divu, že jsme o něm udělali mnoho pozorování.

 

 

Jedním z tÄ›ch zdaleka nejzajímavÄ›jších je fakt, že aÅ¥ se na nÄ›j ze ZemÄ› podíváme v kterékoliv jeho fázi, vždy vidíme pouze jednu jeho stranu. To je ostatnÄ› důvod, proÄ se mluví o „temné stranÄ› MÄ›síce“. Ta ve skuteÄnosti není temná v tom smyslu, že by na ní nikdy nedopadaly SluneÄní paprsky, nýbrž v tom, že je od nás vždy odvrácená.

 

Jak je ale nÄ›co takového možné, když se MÄ›síc otáÄí kolem své osy stejnÄ› jako naÅ¡e planeta? NemÄ›li bychom být schopni jej tedy průběžnÄ› pozorovat ze vÅ¡ech stran? Ukazuje se, že právÄ› ona kombinovaná rotace obou vesmírných tÄ›les je důvodem, proÄ vidíme naÅ¡i oběžnici jen z jedné strany.

 

 

Vzhledem k tomu, že obÄ› tÄ›lesa kolem sebe obíhají již stovky milionů let, se díky vzájemnému působení gravitace jejich rotace v podstatÄ› synchronizovala. Výsledným efektem je, že MÄ›síc je k nám z naÅ¡eho pohledu vždy otoÄen jen jednou svou stranou. Ve chvíli, kdy je otoÄen tou druhou, jej nevidíme.

 

Tím ostatně vznikly všechny ty pověsti o tom, co se na odvrácené straně skrývá. Ty byly přiživovány až do šedesátých let, kdy jej první sondy a následně i rakety s lidskou posádkou obletěly. Ukázalo se, že ona odvrácená strana vpadá v podstatě stejně jako ta, kterou vidíme, jen rozložení kráterů je trochu jiné.

 

Vzhledem k tomu, že se nyní chystají nové mise na MÄ›síc a také se poÄítá s vybudováním trvalé základny, je jasné, že se naÅ¡e poznatky o tomto tÄ›lese jeÅ¡tÄ› zvýší. Kdo ví, co bÄ›hem tohoto průzkumu objevíme.